Stabilizace obrazu v oblasti hobby kinematografie je v poslední době ožehavé téma, protože do tohoto prostoru v nedávné době promluvil technologický pokrok spolu s rozvojem mnoha výrobních závodů v Asii. Díky nástupu zrcadlovek s možností natáčení videa zažila hobby a poloprofesionální kinematografie nebývalý rozmach, který dále pokračuje například díky dostupnosti filmové stabilizace i v těchto neprofesionálních sférách. Stabilizace je jedním z klíčových prvků, díky kterému dokáže i příležitostný filmař vytvořit profesionálně vypadající snímek.

Natáčení za použití různých filmařských vozíků a jeřábů se v hobby kinematografii moc nepoužívá. Důvodů je hned několik. Patří mezi ně cena takového vybavení, nutnost více lidí k obsluze a především nemožnost bezplatné instalace takového vybavení na veřejném prostranství.

Hobby filmaři jsou totiž nejčastěji lidé, kteří tuto činnost vykonávají ve svém volném čase pro své vlastní potěšení nebo jako vedlejší činnost k hlavnímu zaměstnání. Z tohoto faktu také pramení ochota a možnosti investic do jejich projektů a filmařského vybavení. Právě o cenově dostupných možnostech stabilizace bude dnešní článek.

Základní možnosti stabilizace
První možností je stabilizace obrazu prostřednictvím stabilizátoru v kameře. Tato stabilizace je buď optická, nebo senzorová (založená na pohybu senzoru), pro kterou se také často používá pojem in body stabilisation. Optickou stabilizaci používá doposud většina výrobců zrcadlovek a bezzrcadlovek. Tato stabilizace je realizována plovoucí čočkou v objektivu, což přináší některé výhody, ale také jednu zásadní nevýhodu. Pokud chceme mít stabilizaci vždy k dispozici, je kvůli principu optické stabilizace nutné pokaždé zakoupit stabilizovanou verzi daných objektivů a tyto verze objektivů jsou pochopitelně dražší.
Oproti tomu senzorová stabilizace tuto nevýhodu v podobě nutnosti stabilizovaných objektivů zcela odstraňuje, protože k stabilizaci obrazu dochází pohybem senzoru. V oblasti zrcadlovek a bezzrcadlovek se s tímto typem stabilizace můžeme setkat především u produktů firmy Olympus, která je průkopníkem a zastáncem této technologie. Díky vlastnictví Olympusu firmou Sony se olympusácký pětiosý stabilizační systém dostal také do fullframe fotoaparátu Sony A7 II.

Další možností je softwarová stabilizace v postprodukci, kde pro stabilizaci videa existuje hned několik postupů. Jedním z nejpoužívanějších je stabilizace na základě výřezu, který se pohybuje po natočeném materiálu tak, aby tento výřez vždy působil neroztřeseným a stabilním dojmem. S tímto principem stabilizace se lze setkat také u některých videokamer. Jelikož původní velikost obrazového materiálu je větší než jeho výřez, je na závěr nutné tento stabilizovaný výřez interpolovat na původní rozlišení. Touto možností disponuje například velmi povedený a cenově dostupný video editor HitFilm3 od firmy FX HOME, jehož cena u nás je necelých 7.500 Kč.

Všechny již zmíněné stabilizace dostáváme jako funkci k něčemu jinému. Výhodou těchto stabilizací je to, že je dostaneme k objektivu (ne všechny objektivy jsou dostupné také bez stabilizace), kameře (fotoaparátu) nebo k softwaru, takže jejich cena je již zahrnuta v ceně tohoto vybavení. Na druhou stranu účinek těchto stabilizačních systémů není velmi často dostatečný pro videozáznam. Zde se tak dostávají ke slovu právě systémy a zařízení, jejichž primárním účelem je stabilizace videa.

Zařízení určená výhradně pro stabilizaci videozáznamu
První možností určenou čistě pro natáčení videa je vybavení označované jako (DSLR) Rig. Zjednodušeně řečeno se jedná pouze o držák kamery, který umožňuje montáž různého příslušenství a její nošení nejčastěji s podporou ramena a hrudi, případně nošení kamery v jedné ruce nad zemí. Výhodou rigu je to, že pokud to pozice dovolí, je u něj možné kameru i manuálně ovládat. Tohoto faktu se využívá především u manuálního ostření. Další výhodou tohoto typu stabilizace je také flexibilita využití, vysoká nosnost držáku a jednoduchost použití. Flexibilitou využití mám na mysli to, že můžete natáčet, co chcete a rig vás v tom ve většině případů na rozdíl od jiných systémů neomezuje.

Nevýhodou je naopak horší účinek stabilizace, protože zde žádný stabilizační systém není. U tohoto způsobu se vychází ze skutečnosti, že využití rukou pro nošení držáku, který je zapřen o rameno a případně i hruď, produkuje menší otřesy než kdybychom kameru drželi čistě v rukou. Pomocí rigu lze udělat pěkné záběry kolem své osy a to jak v horizontálním směru, tak i ve směru vertikálním. Problém však nastává při natáčení při současné chůzi, kde jsou záběry roztřesené podle toho, jak jsme schopni držák s kamerou udržet v klidu. Díky asijským výrobcům lze nejlevnější rig pořídit za cenu kolem 1.200 Kč. Konkrétně půjde o produkt známý pod jménem DSLR rig „Spider“.

Druhým způsobem je použití video stabilizátoru na bázi závaží, kde ke stabilizaci kamery dochází díky gravitaci. Tyto stabilizátory se dělí na dva typy. Jelikož jsem doposud nenašel nikde žádnou oficiální terminologii pro jednotlivé typy, využiji terminologii jednoho mého kolegy. První typ stabilizátoru na bázi závaží budeme nazývat íčkový a druhý déčkový. Proč tomu tak je? Jak alespoň trošku tuší znalci této problematiky, je to kvůli podobě jednotlivých typů s danými písmeny abecedy.

Pokud pomineme rukojeť, pak íčkový typ svým tvarem připomíná velké tiskací písmeno I, kde horní vodorovná plocha písmene I představuje hlavu pro uchycení kamery. Dolní vodorovná plocha písmene I, která je ve skutečnosti delší než u tohoto písmene, pak slouží k umístění závaží. Přibližně ve dvou třetinách základní výšky (bez rozšíření) stabilizátoru se pak nachází rukojeť. K tomuto stabilizátoru je možno dokoupit i speciální rukavice nebo vesty, které mají za úkol usnadnit jeho nošení.

Déčkový typ svým celkovým tvarem, tedy včetně rukojeti, připomíná velké písmeno D. Rovná svislá část písmene D je ve skutečnosti dole přerušena a představuje rukojeť. Na horní vodorovnou část se umísťuje kamera a na dolní „vodorovnou“ (ne vždy je to ve vodorovné poloze) část se pak umísťuje závaží.

Tyto stabilizátory umožňují kameru stabilizovat ve třech osách. Kamera je stabilizována otáčením kolem své osy, dále pak náklonem do stran a dopředu a dozadu. Tento princip je u obou typů těchto stabilizátorů stejný. Oba typy se od sebe však liší realizací tohoto nápadu. Zatímco u déčkového typu je pohyb stabilizace řešen ve většině případů prostřednictvím kulového kloubu, u íčkového typu je to prostřednictvím dvou kloubů umožňujících zmíněné náklony a ložiska, které zajišťuje pohyb kolem své osy.

S těmito stabilizátory můžete udělat pěkná videa za chůze, ale oproti rigu se vám s nimi bude špatně zabírat nebe nebo střecha. Proč? Protože při použití těchto stabilizátorů bude kamera neustále ve vodorovné poloze. Pro záběr na nebe nebo střechu budeme tedy muset stabilizátor uchopit tak, abychom nevyužívali jeho stabilizačního mechanismu. Tímto způsobem požadovaný záběr sice natočíme, ale velmi spletitou cestou a záběry budou kvůli nepohodlnému držení kamery s velkou pravděpodobností roztřesené. Vůbec si nedokáži představit, že bych tímto způsobem natáčel například letadlo na obloze. Takové záběry je lepší natáčet z ruky nebo lépe za pomoci rigu. I když navážíte stativ tak, aby kamera zabírala nebe, pochybuji, že se vám s tímto stabilizátorem v ruce podaří plynule sledovat letadlo. Dalším problémem těchto stabilizátorů je nemožnost ovládání kamery během natáčení, protože jakýkoliv kontakt ruky s kamerou přístroj rozhoupe. Kvůli tomu tedy přicházíme o možnost manuálního ostření.

I v tomto případě platí, že díky asijským výrobcům lze tyto produkty pořídit vcelku levně. Nejznámějším výrobcem těchto zařízení je firma Glidecam, po jejíchž kvalitních výrobcích však řada hobby filmařů vzhledem k vysoké ceně nesáhne. I zde ovšem zapracovala asijská konkurence a tak mohou hobby filmaři sáhnout po indických napodobeninách Glidecamů za mnohem příznivější ceny. Tyto napodobeniny jsou nejčastěji prodávány pod názvem Flycam a právě na recenzi jednoho z těchto produktů se můžete opět těšit, konkrétně půjde o Flycam Nano DSLR. Pro přehlednost přineseme i recenzi nějakého cenově příznivého déčkového stabilizátoru. Ceny nejlevnějších déčkových video stabilizátorů se příliš neliší od cen nejlevnějších rigů. U nejlevnějšího íčkového typu pak cena startuje přibližně na dvojnásobné hranici.

Další možností filmové stabilizace je použití elektronicky stabilizovaného gimbalu. Tento způsob stabilizace se původně používal u leteckých záběrů z dronů, kdy pod dronem byl zavěšen gimbal s kamerou, která tak byla za pomoci elektromotorů a řídicí elektroniky stabilizována ve vodorovné nebo jiné požadované poloze. Následně se začal tento systém využívat také při filmování na zemi.

Jak u leteckých, tak i u pozemních stabilizátorů tohoto typu není tříosá stabilizace standardem. Kromě tříosé stabilizace existují i zařízení, která nabízejí stabilizaci pouze dvouosou.

Nejčastěji se můžete setkat s rigem, pod kterým je zavěšen již zmíněný gimbal. Typickým příkladem takového zařízení jsou produkty Movi nebo DJI Ronin, o kterém jsme psali zde. Tato řešení jsou však vzhledem k pořizovací ceně mimo dosah hobby filmařů. Kromě zařízení na bázi rigu existuje ještě jeden typ tohoto stabilizátoru pro pozemní filmování. Těmto zařízením můžeme říkat třeba pistolová, protože používají „pistolovou“ rukojeť, na které je gimbal umístěn.

Jak je uvedeno v předešlém odstavci, hlavním problémem zařízení s gimbalovou stabilizací je jejich cena. Má-li takové zařízení opravdu za něco stát, pak se připravte na to, že za něj již nevydáte tisícikoruny, jako tomu je u prvních dvou skupin, ale tentokrát se ceny budou pohybovat již v desetitisících. Například stabilizátor DJI Ronin se u nás prodává za částku 61.149 Kč bez DPH. Na druhou stranu existují i výrobci, kteří jsou schopni vyrobit podobné zařízení již od částky 600 USD. V tomto případě mám na mysli stabilizátor Nebula 4000, který je zajímavým a cenově dostupným pistolovým gimbalem.
Vzhledem k vysoké ceně těchto zařízení si je řada lidí také staví svépomocí, protože veškeré součásti nutné k sestavení vlastního stabilizátoru tohoto typu lze již dnes vcelku bezproblémově pořídit a to včetně řídicí elektroniky a softwaru (zkuste si do googlu zadat AlexMos). Lidé si svépomocí staví i rigy nebo videostabilizátory na bázi závaží. Zde se to však vzhledem k ceně a kvalitě asijských produktů snad ani nevyplatí, ale pokud je někdo příznivcem DIY (Do It Yourself), nezbývá mi než konstatovat „proti gustu žádný dišputát“.

Závěr
V dnešním článku jsem vám nastínil možnosti stabilizace videa pro hobby filmaře. Na tento článek v některých budoucích číslech tohoto časopisu navážu recenzemi v článku zmíněných video stabilizátorů od asijských dodavatelů.

Jiří Šimek