Všichni světoví výrobci elektrotechniky dostali před minulými Vánoci krásný dárek v podobě velkofilmu Avatar režiséra Jamese Camerona. Bez něj by 3D „revoluce“ v domácí elektrotechnice jistě nebyla tak rychlá, bez jeho finančního úspěchu by nevznikalo tolik nových 3D filmů a zároveň by ani zákazníci netoužili ještě jednou spatřit Pandoru v teple vlastního obýváku. Vždyť ceny Full HD televizí i s velkými úhlopříčkami postupně klesly natolik, že se nálepka 3D pro ospravedlnění mnohem dražších modelů nebývale hodí. A stejně jako v počátcích HD obsahu je třeba číst mezi řádky a trochu pátrat, o jaké 3D se to vlastně jedná.

Prvenství
Firmě Panasonic nelze upřít novátorství - jako jedna z prvních společností uvedla na trh jak profesionální 3D kameru AG-3DA1 (s opravdu exkluzivní cenou takřka 430 tisíc korun, viz recenze v čísle 10/2010), tak i její spotřební inkarnaci v podobě modelu HDC-SDT750! Za cenu pohybující se okolo 30 tisíc korun získáte klasický dlaňový model, který je takřka shodný s předchozím HDC-SD700EP s tím rozdílem, že 3D verze v balení obsahuje i nutnou předsádku, jež pomocí dvou objektivů „vykouzlí“ trojdimenzionální obraz. V jednom balení tak získáte vlastně dvě zařízení - jak klasickou kameru pro normální natáčení, tak i možnost efektního 3D záznamu. Ten je sice efektní, ale stejně jako každá nová technologie má své veliké mouchy.

Domácí 3D film
Před natáčením záběrů ve 3D musíte po nasazení předsádky obraz správně zkalibrovat - dvojitý objektiv má průsvitnou krytku, na níž naleznete kalibrační obrazec, jenž vám pomůže v několika krátkých krocích zarovnat obraz pro pravé i levé oko. Po připojení předsádky se také vypne několik základních funkcí kamery jako je zoom, fotografování, manuální režim, rozpoznání obličejů atd. Při prvním pohledu na předsádku je také zvláštní, že oba objektivy jsou od sebe vzdáleny pouze cca 1,3 cm, předem je ale třeba říci, že výsledný obraz má dostatečnou hloubku. Předsádka tedy pouští do vlastního objektivu kamery dva obrazy vedle sebe (Side-By-Side režim), přičemž rozlišení je logicky horizontálně sníženo na polovinu. Výsledný obraz má ale rozlišení nikoli 960 x 1080, ale horizontálně ještě menší, jelikož kolem obou obrazů jsou ještě tmavé pruhy. Zároveň při natáčení nemůžete použít režim „Digital Cinema“, tedy progresivní záznam - pouze prokládaný.

Nativní objektiv kamery má poměrně dobré specifikace - přepočet na kinofilm 35 mm až 420 mm (tj. 12x optický zoom), světelnost F1,5 až F2,8 - které zajišťují, že i v interiérech má obraz na svou cenovou kategorii dobrou kresbu. S připojením předsádky ale nastávají problémy. Ohnisková vzdálenost se zvýší na 58 mm, kvůli čemuž se výrazně sníží úhel pohledu. Zároveň se sníží světelnost na F3,2, což prakticky znemožňuje natáčení v interiérech. Pokud nemáte opravdu silné osvětlení, a silným myslím opravdu takové, kdy budete skoro oslněni, tak ve 3D raději natáčejte pouze venku a to za velmi slunečného počasí. Mých několik interiérových testů dopadlo opravdu tristně i při nejvyšším datovém toku - obraz byl tmavý a plný digitálního šumu, jak se automatika kamery snažila dopočítat nedostatečné obrazové informace. Vzhledem k malé světelnosti musíte totiž počítat i se způsobem zobrazení na 3D televizi. Všechny současné modely používají LCD brýle, které střídavě zakrývají levé a pravé oko a jejich „skla“ jsou nativně tmavší, čímž se i samotný obraz subjektivně ztmaví.

Druhým znatelným problémem je úhel pohledu. Abyste například dostali do záběru celou postavu, musí od vás být takřka pět metrů daleko! Pokud bude venku pošmourno a zataženo, nemáte moc šancí natočit pěkné záběry, což je opravdu škoda.

Výše zmíněné nedostatky jsou dány především použitou technologií záznamu. Kdyby Panasonic přišel se spotřebitelskou podobou AG-3DA1, kde jsou nativně dva objektivy a dva čipy, pak by problém se světelností odpadl. Kamera disponuje optickým stabilizátorem obrazu, který bez předsádky v klasickém 2D natáčení funguje velmi dobře. Tím víc jsem byl ale překvapen, když jsem při natáčení ve 3D nebyl schopen skoro vůbec udržet stabilní obraz, jakákoli chůze nakonec vedla k rozkývaným záběrům. Jedinou možností je natáčet ze stativu a i ten používat jako improvizovaný „Steadicam“. Při manipulaci s předsádkou jsem ale zjistil, kde je problém. Pokud totiž na kameru předsádku nasadíte, tak si do ní nativní optika na maximální přiblížení (tedy 12x) zazoomuje! Díky tomu se ale ještě podtrhne problém se světelností a s nestíhající stabilizací obrazu.

Na druhou stranu je třeba říci, že i přes velkou blízkost obou objektivů je výsledný 3D obraz překvapivě hluboký. Je samozřejmě dobré počítat s tím, že efekt nejvíce vynikne v případě, když se pohybujete v prostředí, kde jsou některé objekty blíže ke kameře a jiné naopak dále. Ideální je například rozdíl od dvou metrů až po cca dvacet metrů - tehdy dokážete velmi dobře rozlišit pozici objektů v prostoru, kupříkladu pohyb vstříc kameře je úžasný. Pokud ale budete natáčet objekty na obzoru, ani 3D kamera vám nedokáže dodat informaci o hloubce, když tuto nevidíte v reálném světě. Test záběrů probíhal na 3D plazmě TX-P42GT20E s uhlopříčkou 42“, kde hloubka už dokáže vyniknout.

Samotná kamera
Jak už jsem zmiňoval výše, samotná kamera je takřka totožná s modelem SD700EP - její ovládání probíhá přes dotykový displej (rozlišení 230 tisíc bodů), který se (bohužel) stal ve spotřební třídě vyhledávaným standardem. Naštěstí ale disponuje výsuvným hledáčkem s rozlišením přibližně 123 tisíc bodů, byť ten je na plné zakrytí oka velmi malý.

Kamera umožňuje nahrávat pomocí režimu „Digital Cinema“ i v progresivním módu v několika kvalitách videa ve Full HD - HA (cca 17 Mbps VBR), HG (cca 13 Mbps VBR), HX (cca 9 Mbps VBR) a HE (cca 5 Mbps VBR). Jako jedna z mála spotřebních kamer ale disponuje ještě jedním speciálním režimem a to 1080/50p, který má masivní tok cca 28 Mbps VBR. Tento režim pak můžete používat pro zpomalení záběru (za jednu vteřinu se zaznamená padesát progresivních snímků!), ale také pro přesnější záznam rychle se pohybujících objektů a celkově plynulejší záběry. Není ale třeba dodávat, že výsledné video je mnohem náročnější na výpočetní výkon počítače.

Svou konstrukcí patří kamera mezi typické „dlaňovky“ s ostřicím kroužkem a 5.1 kanálovým zvukem, přičemž mikrofon je umístěn na vrchní straně přístroje, díky čemuž budete nahrávat třebas i vlastní dech. Dobré je, že je přítomen adaptér na „sáňky“ pro příslušenství, tudíž můžete 5.1 nahradit jiným mikrofonem. Příjemné je tlačítko „Camera Function“, pomocí něhož přepínáte základní funkce ostření, vyvážení bílé, závěrky a clony. Kamera disponuje i manuálním módem, kdy si můžete všechno nastavovat sami, řada funkcí se však ovládá přes dotykový displej, což není zas tak přirozeně ergonomické.
Potěšila mne přítomnost „pomocníků“ při natáčení, tj. zobrazení přepálených míst pomocí „zebry“, horizontální i vertikální linky, upozornění na příliš rychlé panorámování či jednoduchý histogram. Samozřejmě jsou přítomny i přednastavené režimy pro sport, noční natáčení, makro (v podstatě se zazoomuje 12x) a další.

Inovátoři, ale!
Nová 3D kamera bohužel zůstává v pozici pěkné technologické hračky, kdy konečně máte možnost vytvořit vlastní obsah pro svou 3D televizi. Bohužel pro náročnější amatéry ji příliš nelze doporučit - špatná světelnost, velmi malý pozorovací úhel, špatně fungující stabilizace. Přestože můžete dospět k opravdu pěknému 3D obrazu, nevýhody přetrvávají, přičemž zakopaný pes je právě v kombinaci 2D kamery a předsádky s využitím Side-By-Side režimu. Jakmile totiž vyprchá počáteční nadšení z hloubky obrazu, rychle si uvědomíte, na kolik kompromisů musíte přistoupit. Jednoduchým srovnáním cen HDC-SDT750 a HDC-SD700EP navíc zjistíte, že za předsádku platíte takřka deset tisíc korun. Pokud po natáčení ve 3D opravdu toužíte, nemáte v tuto chvíli jinou možnost, musíte ale počítat s mnoha chybkami. Spíše si kupujete vcelku dobrou 2D kameru, která umí ucházející 3D. Doufám ale, že Panasonic přijde třeba s poloprofesionální kamerou se dvěma objektivy.

Petr Hamšík