Ještěže tu máme technický pokrok a s ním zlevňování technologií! Před deseti lety mohli být uživatelé videokamer rádi, když měli k dispozici SD rozlišení. Když se navíc na kameře nacházel ostřicí kroužek, drželi jste v ruce nejnovější výkřik techniky. Ostřicí kroužek totiž byl dlouhá léta vyhrazen profesionální technice, což je o to absurdnější, když si uvědomíme jeho funkčnost a zároveň jednoduchost výroby. V současné době si nosíme záznamové zařízení, které zvládne natáčet ve Full HD rozlišení, v našich kapsách v podobě některého z modelů chytrých telefonů. Pro klipovité natáčení typu „byl jsem u toho“ to mnohdy může stačit. Pokud se však videem chcete zabývat profesionálněji, musíte se už podívat do segmentu dražších zařízení.

Manuální ovládání je základ
V dnešní době je v rámci poloprofesionálního segmentu již mnohem větší výběr. V PiXELu jsme již psali například o modelech AG-AC160EJ či AG-HMC81, které se pohybují sice nad hranicí padesáti tisíc, na druhou stranu již nemusíte platit částky přes sto tisíc. Velcí výrobci si naštěstí uvědomili, že i tento segment má v rámci jejich portfolia svou cenu a snaží se i zde stále přinášet nové modely. Tentokrát se svou „troškou do mlýna“ přišel Panasonic s modelem AG-AC90. Jedná se o klasickou ruční kameru o délce 35 centimetrů, která je svými funkcemi, jak uvidíme dále, předurčena především pro reportážní práci či natáčení nejrůznějších akcí typu svatby, podnikové akce a podobně. Co za cenu přibližně 48 tisíc korun v této podobě dostanete?

Na první pohled zaujme přístroj každého kameramana především možností manuálního ovládání. Kamera je osazena třemi funkčními kroužky - jeden slouží na ostření, následuje ovládání zoomu a konečně pak ovládání clony. Každý z nich má trochu jinou šířku, nejširší a pravděpodobně nejpoužívanější je ostřicí, trochu užší pak zoom a nejužší ovládání clony. Zoom pak můžete ovládat ještě pomocí dvojice kolébek, z nichž menší je umístěna na rukojeti kamery a druhá klasická na jejím pravém boku. Rychlost přibližování u menší kolébky můžete nastavit v menu, tedy zda půjde o pomalý plynulý zoom či o jeho rychlejší variantu. Překvapil mne však fakt, že ani při nejvyšší rychlosti není zoom příliš dynamický a pokud chcete docílit efektu opravdu rychlého přiblížení, tak máte smůlu. Tento nedostatek tradičně napravuje kroužek zoomu, který však v případě AC90 není manuální - kroužek pouze pracuje s elektronikou kamery a není přímo napojen na objektiv.

Základem každé kamery je snímací soustava, tedy objektiv a v dnešní době tři čipy. AC90 v tomto ohledu nabízí širokoúhlý objektiv, který má 29,8 mm při ekvivalentu 35 mm. Zároveň disponuje 12x optickým zoomem a samozřejmě také jeho digitálním „bráškou“, který umožní ve výsledku zoomovat až do přiblížení 250x, což je však naprosto nepoužitelné. Mám pocit, že výrobci tuto funkci ponechávají opravdu jen proto, aby kamera měla co největší počet možností. Snímací soustava je osazena třemi 1/4,7 palcovými čipy, z nichž každý je určen pro jednu barvu spektra (tedy RGB - Red, Green a Blue). Každý pak má rozlišení 2,68 MPX v efektivním snímání, výrobce však uvádí dvojnásobnou snímací plochu oproti klasickému rozlišení 1920 x 1080 (tedy 1920x2, 1080x2), z níž si kamera přepočítává Full HD obraz, což by mělo vést k prokreslenějšímu videu i při horších světelných podmínkách. Zkušebně jsme s kamerou natáčeli v úplné tmě jen s použitím několika světel, přičemž kamera se s podmínkami vyrovnala velmi dobře. Samozřejmě obraz není bez šumu, to se ani nedalo předpokládat, ale zase to není „šumový karneval“, jak tomu obvykle bývá v jiných případech. 3MOS jsou navíc vybaveny technologií Backside Illumination (BSI), která zvyšuje množství zachyceného světla, díky čemuž následně obraz také méně šumí. Zjednodušeně řečeno technologie přesouvá jednotlivé elementy čipu, kdy předsouvá citlivou vrstvu před mřížku, která rozděluje jednotlivé pixely.

Tlačítka dotykem
Pojďme se trochu zastavit u toho, jak se kamera ovládá. Panasonic AG-AC90 v sobě snoubí dva přístupy - jeden charakteristický pro spotřební kamery a druhý z profesionálního segmentu. Ano, v prvním případě hovořím o dotykové obrazovce, kterou výrobce osadil displej kamery. V druhém případě jsou to již zmiňované manuální kroužky a především pak sada ovládacích tlačítek po levém boku kamery. Upřímně řečeno pořád nechápu, co má co dělat dotykový displej na poloprofesionální kameře, kterou budete s trochou cviku ovládat automaticky jen skákáním po tlačítkách. Na druhou stranu je potřeba říci, že v dnešní době je dotykový displej natolik levnou položkou, že jej výrobci opravdu dávají skoro všude. Na displeji se po dotyku zobrazí šest scén, z nichž každá umožňuje jiné přednastavení barevnosti v rámci chromy, teploty barev, DRS (Dynamic Range Stretch) či podání gammy (Norm1, Norm2, Fluo a Cine-Like). Zároveň přes displej nastavujete i rychlost závěrky (1/50, 1/100, 1/125, 1/180, 1/250, 1/350, 1/500, 1/750, 1/1000, 1/1500 a 1/2000) či zapnutí histogramu na displeji.

Podívejme se trochu podrobněji na tlačítkovou výbavu kamery. Na levém boku naleznete manuální ovládání všech základních funkcí kamery, které budete potřebovat. V první řadě přepínač mezi automatickou clonou a manuálním kroužkem, dále pak mezi automatickým a manuálním ostřením, s čímž souvisí další tlačítko Focus Assist, po jehož zapnutí se kolem ostrých okrajů předmětů objeví červené kontury. Tlačítko Menu pak očekávatelně vyvolá soubor nastavení menu, zatímco „Displ/Mode chk“ vypíná dodatečné informace na displeji. Dále tu nalezneme přepínač „zebry“, vyvážení bílé (automatika, 3.2K, 5.6K a podle vzorové bílé) a tlačítko Bars, které zapne barevné pruhy pro kalibraci připojeného zobrazovače. Zmiňme ještě tlačítko Counter, jež přepíná mezi zobrazením času (TC či UB), a v neposlední řadě ještě zapínání stabilizátoru obrazu. Panasonic slibuje v rámci stabilizace korekci ve všech pěti osách, kdy kombinuje optiku i elektroniku kamery. V rámci subjektivních dojmů z natáčení s kamerou lze poznamenat, že kamera stabilizuje zdatně, ale rozhodně vám nenahradí steadicam, jak se snaží proklamovat propagační materiály. Levý bok kamery ještě nabízí tři funkční tlačítka, na která můžete namapovat celkem třináct různých funkcí - Push AF, Backlight Compensation, Spotlight Compensation, Black Fade, White Fade, ATW, ATW Lock, Digital Zoom, Histogram Display, Rec Check, Last Clip Delete a Menu.

Na boku kamery pak naleznete ještě ovládání zvukových vstupů a nastavení jejich hlasitosti. Kamera v rámci zvukových vstupů disponuje dvěma XLR konektory, přičemž na ni můžete upevnit i přídavný mikrofon. Vestavěný mikrofon pak má prostorovou 5.1 specifikaci, přičemž v nastavení kamery můžete nechat prostorové snímání zvuku či jej přepnout na tradičnější stereo. Osobně dávám přednost stereo snímání a následnému 5.1 mixu přímo v počítači. Rukojeť kamery disponuje ještě klasickými sáňkami například na připnutí světla a dalšího možného příslušenství. Na rukojeti pak vedle menší zoom kolébky najdete ještě tradiční tlačítko REC. Marně jsem tu však hledal závit na přišroubování tyče pro natáčení z hlubokého podhledu, což je nesporně velká škoda. Zastavme se ještě u konektorové výbavy kamery. AC90 disponuje HDMI výstupem, USB 2.0 (škoda, že Panasonic neosadil již novou rychlejší verzi...), AV výstupy kompozitními a komponentními, dále pak klasickým jackem na sluchátka a v neposlední řadě pak i konektory na dálkové ovládání ostření a zoomu.

Jak nahráváme?
Panasonic v podstatě nabízí stejné možnosti nahrávání a formátů jako další kamery v této modelové řadě. Tedy formát AVCHD ve Full HD podobě, kdy kamera neumožňuje nahrávat v rozlišení 720p či 720i. Na výběr tak máte ze čtyř stupňů kvality výsledného videa od nejnižší HE (1080i v rozlišení 1440 x 1080) s datovým tokem 6 Mbps, což znamená přibližně 48 hodin záznamu na 64GB SDHC kartu. V nejvyšším PS módu pak kamera nahrává ve Full HD s datovým tokem v průměru na 25 Mbps, což při stejné velikosti SDHC karty znamená přibližně 10 hodin a 40 minut záznamu. Kamera disponuje dvěma sloty pro SDHC karty, což umožňuje úctyhodný prostor až 128 GB, v rámci nahrávání však můžete určit i zálohovací způsob nahrávání, kdy se záznam bude paralelně ukládat na obě karty zároveň.

Panasonic AG-AC90 přináší dostatečně prokreslený obraz, který zejména při spojení s pěkně širokoúhlým objektivem umožní natáčet i v nepříliš prostorných interiérech. Zároveň pro „lenochy“ disponuje i automatickým módem, tzv. „iAuto“, který po zapnutí přepínačem na levém boku kamery nastaví všechny možnosti kamery na automatiku. Možná si říkáte, že si přece kupujete sofistikovanější kameru právě proto, abyste ji mohli plně ovládat. Vězte však, že zejména při reportážní práci se dostanete mnohdy do situací, kdy nebudete stíhat vše dostatečně přesně nastavit a tehdy přijde automatika vhod. Kamera pak vybírá mezi klasickými presety typu portrét, noční obloha, krajina a podobně.

Výhody a nevýhody?
Musím říci, že při pohledu na Panasonic AG-AC90 vás mohou napadat myšlenky, že všechny výše jmenované věci jsme již v nějaké podobě viděli. Ano, je to pravda - u mnoha jiných modelů firmy, jen s tím rozdílem, že tyto modely byly mnohem dražší. V segmentu těsně nad padesáti tisíci je tak příjemné setkání s variabilním modelem, který umožní velkou míru uživatelské ovladatelnosti. Kamera má samozřejmě své mouchy, v rámci automatiky má mnohdy při špatných světelných podmínkách problémy s ostřením, ale nejde o zas tak výrazné vady na kráse.

Petr Hamšík