Na stránkách renomovaného časopisu TVBEurope proběhla v minulých měsících debata na téma „Channel in a Box“, což v českém překladu nezní vůbec pěkně, natož pak výstižně. Jelikož se jedná o potenciálně velmi zajímavý směr, který v různé míře zvažují, či přímo implementují mnozí vysílatelé (tedy ti, kteří vytvářejí či sestavují náplň televizních kanálů), stojí rozhodně za přiblížení. Na to, co se pod tímto termínem může skrývat a jaké jsou přínosy nebo rizika této koncepce, se pokusí odpovědět tento článek.

Skutečnost, že dnešní počítače mají natolik velký výkon, aby s vhodným programovým vybavením zvládly práci do nedávna vyhrazenou pouze specializovaným zařízením, asi zpochybňuje málokdo. I v oblasti televizní produkce a postprodukce najdete v řadě dedikovaným přístrojů běžné operační systémy jako je Linux nebo Windows, a v mnohých případech není potřeba počítač nijak skrývat. Střižny nebo grafické stanice zkrátka využívají „běžný“ hardware a nikdo se nad tím nepozastavuje. Na druhou stranu systémy, které jsou zapojené v signálovém řetězci, a i při „bezpáskové výrobě“ jich najdete v televizních stanicích poměrně hodně, využívají stále specifickou architekturu. Jedná se zejména o maticové přepojovače (Matrix Router), obrazové režie, prvky pro úpravu signálu (Terminal Infrastructure), nebo nedávno popisované multiviewery. Pokud je řetězec koncipován klasickým způsobem, jedná se o kaskádu zařízení vzájemně propojených většinou po SDI (HD SDI), nad kterými bdí nějaká forma řídicího systému. Zařízení v řetězci potom musí disponovat příslušným rozhraním, tedy obvykle kartou (kartami) s SDI vstupy a výstupy, a to i když se jedná o jinak „obyčejné“ počítače. Proč tedy nenahradit celý řetězec počítačem nebo několika počítači v síti, celý řetězec tvořící příslušný vysílací kanál by se tak vešel do jedné (nebo několika krabic), odsud „Channel in a Box“.

Překážky na cestě
Nyní vás možná napadne, že na tom nic není, že třeba firmy jako PlayBox nabízejí všechny komponenty v podobě software, a že tedy stačí jen dostatek výkonných počítačů. Situace je ale složitější díky několika skutečnostem. V první řadě vzniká málo kanálů „na zelené louce“, a u existujících pracovišť není téměř nikdy nahrazován celý řetězec najednou. Výměna zařízení uprostřed signálové cesty pak vede nezbytně k potřebě dodržení stejného typu rozhraní. Určité oblasti televizní výroby jsou také méně vhodné k podobné integraci, typicky se jedná o celky vyžadující vysokou míru flexibility a uživatelské intervence, klasickým příkladem může být studiový komplex. Z toho vyplývá, že záleží na typu výroby, rozdílné požadavky bude mít kanál s vysokou mírou živé produkce, jiné kabelový kanál s převahou převzatého obsahu. Nelze rovněž opominout konzervativní přístup celého odvětví, kde „obyčejné počítače“ tradičně vzbuzují hlubokou nedůvěru jak z hlediska spolehlivosti, tak provozní stability. Velcí výrobci se proto snaží u klíčových prvků v řetězci počítače alespoň dovedně skrývat.

Zastavení první, playout a automatizace
Pokud mluvíme o integrovaném systému a počítači, nabízí se jako první kombinace videoserver a systém na automatické odbavení klipů. Pokud mluvím o odbavení, nemám tím na mysli pouze jednoduchý přehrávač, ale automatizovaný systém použitelný pro reálný 24/7 provoz. Videoservery jako disková pole s vstupně/vystupními kartami mají nějaký (operační) systém již dávno, čili kombinace s programovým vybavením se nabízí. Dalším krokem je systém nezávislý na konkrétním hardware (ve smyslu serveru), který potřebuje k funkci navíc jen nějakou (podporovanou) výstupní kartu. Kromě požadavku přehrávat různé typy souborů, možnost provádět v soupisce změny během provozu, synchronizaci s reálným časem či synchronní přehrávání více kanálů se v praxi uplatňují i vlastnosti zděděné od automatizačních systémů, například řízení externích zařízení. Typickým příkladem je AirBox (od již zmíněného PlayBoxu) nebo Cinegy Air.

Zastavení druhé, správa obsahu a grafika
Pokud si představíte jednoduchý kanál, který veškerý obsah dostává již hotový v podobě souborů nebo živých vstupů, výše uvedený „playout systém“ vám vlastně stačí. Potřebujete obvykle ještě diskové pole, na kterém shromažďujete a třídíte příchozí materiál a nějakou formu správy obsahu a přípravy vysílací soupisky. Nejjednodušší plánování může mít podobu excelové tabulky, samozřejmě jsou na trhu mnohem sofistikovanější a dražší nástroje. Televizní kanál se ale neobejde bez specifické identity, tedy grafiky ve smyslu loga, identifikačních předělů a informační grafiky (např. přehled pořadů). V našem konceptu jsou klipy v podobě souborů a přehrávání se odehrává v počítači, nabízí se tedy přidat další SW komponentu - generátor grafiky. Dostáváme se tedy ke komplexnějším systémům, které umí nejen v reálném čase vkládat do obrazu grafiku, ale i tuto grafiku odbavovat podle soupisky. Namátkou jmenuji dva poměrně úspěšné systémy, španělský VectorBox a rakouský ToolsOnAir, druhý ze jmenovaných běží na platformě Apple.

Zastavení třetí, od náběru pro distribuci, náležitě bezpečně
Při výše uvedeném popisu funkcí jsem samozřejmě dost zjednodušoval. Obvykle potřebujete řadu komponent, které se starají o dílčí kroky, nějaké rozhranní pro správu a editaci obsahu, monitorování všech funkcí a v neposlední řadě nějaký proces pro případnou havárii kterékoli z komponent. Pokud se například podíváte na nabídku již zmiňovaných výrobců PlayBoxu, ToolsOnAir či Cinegy, najdete tam řadu modulů zajišťujících jednotlivé operace, čili výsledek může být dost složitý. Celý systém lze samozřejmě zdvojit a zvýšit tím bezpečnost, řízení se pak stane ještě komplikovanější. Existuje tedy nějaké řešení, které by mířilo na velké (televizní) společnosti s extrémními nároky na spolehlivost? Odpověď zní ano, jmenuje se iTX, a vytvořila jej společnost Omnibus (nyní spojená s Mirandou), nabízející původně velké automatizační systémy. Koncept iTX se neliší od výše popsaných přístupů, nabízí navíc i integraci s komponenty, na které jsou velké organizace zvyklé, například s diskovými poli Omneon MediaGrid či Isilion. Podporuje i operaci s video a audio obsahem ve smyslu změny poměru stran či rozlišení, DVE, mixování audio kanálů, Dolby E kódování/dekódování, nebo vkládání metadat (CC, AFD...). Architektura systému také zohledňuje různé požadavky na redundanci (N+N, N+1) a škálovatelnost, aby bylo možné vytvářet celky s velkým množstvím kanálů. Například Starz Entertainment takto provozuje systém se 40 (29 SD a 11 HD) hlavními a 22 záložními kanály. Tím nechci naznačit, že mezi iTX a ostatními systémy zeje propast, spíže že ve skupině řešení charakterizovatelných jako „Channel in a Box“ najdete různě komplexní a na různé zákazníky zaměřené systémy.

20 kanálů v ceně jednoho aneb budoucnost patří „krabicím“
Revoluce směrem k počítačům již proběhla v oblasti audia a video zřejmě bude následovat. Velký problém spočívá v roztříštěnosti souborových standardů, a také v používání kompresí, které značně komplikují operace s obrazem v reálném čase. Tradiční výrobci také nepřišli s žádným všeobecně uznávaným rozhranním pro plug-iny, které by dovolilo psát třetím stranám moduly pro zpracování obrazu. Je také zřejmé, že pro některé operace, například rychlé přepínání kanálů v režii, se hodí panel s tlačítky lépe než klávesnice a myš, ale všude to platit nemusí. Rostoucí počet integrovaných řešení využívající „běžnou IT infrastrukturu“ ukazuje, že do budoucna se v oblasti uplatní spíše odborníci na sítě, servery a software, než tradiční „signáloví“ specialisté. Dalším možným krokem potom bude přesun zpracování obsahu do nezávislých výpočetních a datových center, čímž se minimalizují náklady na správu hardware. To je již ale jiný příběh.

Bohuš Získal