Nastal čas uzavřít naše putování světem Trackingu. V dnešním díle tématu se proto vydáme do třetího rozměru a vysvětlíme si blíže, jak funguje proces přidávání počítačem vytvořených objektů do živých záběrů. Nezůstaneme však jen u principů, popíšeme si opět i nejrůznější formy využití této techniky, povíme si něco o trackovacím softwaru a sledovacích bodech pro 3D Tracking a samozřejmě i vypíchneme časté chyby. Vrhněme se tedy na to!

Hned na úvod bude dobré ujasnit si pojmy. Co přesně je 3D Tracking a co Matchmoving? Odpověď je jednoduchá, stačí si jen oba názvy přeložit. 3D Tracking je procedura, během níž software sleduje body v 3D prostoru a určuje jejich trajektorie, podle nichž následně sestaví sledovaný 3D prostor (detailnější vysvětlení bude následovat). Matchmoving je pak kompletní proces dosazování počítačem vytvořených objektů do reálné scény - od 3D Trackingu přes vypočítání prostoru až po dosazení objektů v 3D programu (někdy se do procesu navíc zahrnuji i finální kompoziční práce).
Matchmoving (3D Tracking)
Doposud jsme se povětšinou věnovali pouze sledování záběrů s žádným či jen minimálním pohybem kamery - všechny přitom měly společné to, že jsme buď vytvářeli trajektorie pohybu daných bodů bez zahrnutí perspektivy, nebo jsme sledovali rovné plochy v "prostoru"...

Zatímco v minulém dílu našeho seriálu věnovaného Trackingu a Matchmovingu jsme se věnovali základům sledování bodů, dnes se posuneme o něco dále. A pakliže jste zatím nabyli dojmu, že se celá technologie potýká s tolika problémy a komplikacemi, že se dá v praxi využít jen s obrovskými rezervami, nyní svůj názor dozajista přehodnotíte. Je tomu totiž již pár let, co se objevil proces zvaný "Planar tracking", který způsobil naprostou revoluci.

Planární tracking
Již z názvu se dá usoudit, čím se planární tracking liší od bodového. Namísto jednotlivých drobných bodů totiž sleduje struktury a textury. Vysvětleme si to na příkladu televizní obrazovky z minulého čísla. Při využití bodového sledování byste se zaměřovali na 4 rohy obrazovky, které byste museli dostatečně zvýraznit (trackovacími značkami), aby pro software byly rozpoznatelné. Plošný tracking však "nevidí" pouze tyto body, nýbrž celou strukturu sledovaného předmětu - rozliší tedy jak hrany obrazovky, tak význačná místa na jeho povrchu (tvary, barvy, kontrasty...)...

Na rozdíl od mnoha jiných úkonů ve filmovém postprodukčním procesu není trackování ani kreativní, ani atraktivní pro uživatele a pro mnohé není ani kdovíjak zábavné. Jde o ryze mechanický proces, který není nijak náročné pochopit, který si však lze velmi obtížně osvojit a bez nějž by se valná většina dnešní trikové produkce nemohla obejít. I proto již dnes v každé větší postprodukční společnosti fungují tzv. "matchmoveři", lidé, pro něž se tracking stal hlavním oborem. O tomto tématu jsme se již rozepisovali několikrát v předchozích číslech, cílem dnešního článku je však shrnout základní způsoby trackování, jejich výhody, nevýhody a obecné postupy při jejich využití.

Dvě základní otázky jsou: "Co je to tracking?" a "Co je to matchmoving?". Obrátíte-li se na učené zdroje, zjistíte, že definice video trackingu zní: "Proces lokalizace pohybujícího se objektu (bodu, plochy) v čase za použití kamery." Pakliže sledujeme jeden bod či plochu (o rozdílu mezi nimi si povíme dále), jedná se o 2D tracking. Pokud sledujeme prostor (3 a více bodů) a vytváříte z něj rekonstrukci původní scény, jedná se o 3D tracking. Matchmovingem je pak nazýván celý proces zasazení počítačem vytvořené grafiky do reálného záběru.
Point (bodový) tracking
A nyní začněme příběh pěkně od začátku. Nejjednodušším způsobem, jak trackovat, je využít bodový tracking. Jedná se o naprostý prvopočátek trackingu jak z pohledu historického, tak z pohledu začínajícího uživatele - každý by proto měl začít právě z tohoto bodu...