Když se řekne profesionální broadcast monitor, asi nejčastěji se každému, kdo se pohybuje v oboru, vybaví velký CRT od Sony nebo Barco. Doby CRT jsou již za námi a nyní světu vládne LCD (jestli bohužel, nechám na ctěném čtenáři). V posledních letech se ke konkurenci přidalo i JVC, které bylo schopno nabídnout cenově zajímavou alternativu a do hlubších vod zabrousilo i EIZO. Panasonic si také vydobyl své místo, ale s relativně malým množstvím modelů a cenou posazenou na naše poměry velmi vysoko. Prvenství si sice u Panasonicu nenechali ujít s prvním komerčně dostupným broadcast 3D monitorem, ale od té doby žádná novinka. Až nyní. Na výstavě IBC v Amsterdamu byla v září 2011 představena nová ekonomická řada broadcast LCD monitorů s LED podsvícením pod označením BT-L. Dva její zástupce, konkrétně BT-L2150 a BT-L1500, vám ve dnes ve zkratce představíme.

Nejprve tedy pár faktů úvodem. Panasonic TX-P50VT30E je NeoPDP plazmová televize s podporou 3D zobrazení pomocí aktivních 3D brýlí. Úhlopříčka je padesát palců, tedy 127 centimetrů. Jedná se o model z nejvyšší řady, která nabízí oproti ostatním řadám především vynikající design panelu z jednoho kusu (rámeček okolo obrazu tak není vystouplý ani jinak oddělený), dále dvoje aktivní 3D brýle v balení a také přibalený Wi-Fi adaptér.

V zuřící válce přístrojů, které umějí točit HD video, kodeků a kompresí, je důležitá každá novinka, díky které výrobce předstihne konkurenci. Právě v kategorii přístrojů do 200.000 Kč zuří nejlítější boj a tak se každý snaží, jak umí. Tak tu máme vedle sebe zrcadlovky od Canonu s krásným obrázkem s malou hloubkou ostrosti, digitální kamery s výměnnými objektivy od Sony a Panasonicu a samozřejmě řadu klasických malých videokamer několika výrobců. Zatímco firma Sony zůstává věrná MPEG-2 kodeku a jen nesměle koketuje s MPEG-4 (systém NXCAM), Panasonic se směle vrhl do vod kodeku nového. U svých dražších kamer používá stomegabitový datový tok se vzorkováním 4:2:2, zatímco u levnějších modelů to byl doposud datový tok menší a vzorkování horší. Přece nebudeme svými levnějšími kamerami konkurovat dražším, to dá rozum. Jenže ledy se hnuly a tak tu máme nový model Panasonic AG-HPX250, poměrně malou kameru se záznamem na P2 karty, s datovým tokem a vzorkováním jako u podstatně dražších sourozenců.

Někdy je nová verze skutečně originální, jindy přidává "jen" drobnosti. Kdyby si kupříkladu Apple "vystřílel" všechny nápady v první verzi svých produktů, jak by potom mohl každý rok uvádět nový model? Někdy jsou ale změny subtilnější a spíše než nové funkce přinášejí technologická zlepšení stávající podoby produktu a jeho primárních vlastností. Firma Panasonic vnesla před dvěma lety do segmentu poloprofesionálních kamer záznam na SDHC karty, čímž nadobro opustila zastaralé a obtěžující pásky (viz recenze modelu AG-HMC151E v PiXELu 145 - 1/2009). Přehrání videozáznamu do počítače bylo otázkou několika minut, nikoli hodiny, jak tomu bylo v případě přehrávání z pásky DV či HDV.

To, že zrcadlovky, ať už pravé nebo "falešné", umějí s určitými kompromisy nahradit levnější HD kameru, je známá věc. Kromě drobných nedostatků, jako je nepohodlné ovládání, kácení svislic při švenkování apod. tu je však u některých přístrojů problém s kompresí. Zatímco kodek používaný u Canonů je dokonalý - s vysokým datovým tokem a bez kompresních artefaktů, přístroje Panasonic používají často kodek AVCHD Lite s poměrně nízkým datovým tokem. U přístroje GH2 by se záležitost s kodekem dala teoreticky obejít záznamem obrazu na externí rekordér připojený přes HDMI, protože jako jeden z mála nabízí fotoaparát při nahrávání čistý HDMI výstup v plném HD rozlišení, bez údajů z hledáčku. Pokud by to vše fungovalo jak má, dostali bychom díky tomuto spojení za pár desítek tisíc kameru, u které by parametry obrazu mohly být srovnatelné s obrazem kamer za stovky tisíc.

Z fotoaparátu si AG-AF101 bere velký čip, který ve spojení s fotografickými objektivy vytváří obrazy filmového charakteru s malou hloubkou ostrosti. Kamera pak tvoří vnějšek, tedy tělo s profesionálními ovládacími prvky a konektory, kvalitním LCD displejem, hledáčkem a bajonetem, díky kterému můžete použít celou škálu objektivů jak fotografických, tak filmových.

Po dvou letech čekání na nástupce výborného modelu LX3 je tu nový model Panasonic Lumix DMC-LX5. Zatímco svými fotografickými funkcemi patří k tomu nejlepšímu mezi kompakty, u videa bych si dokázal představit pár změn k lepšímu.

Je tomu skoro dva roky, co Panasonic uvedl na trh poloprofesionální ruční kameru AG-HMC151E, která spojila potřebný záznam na SD karty, dobrou optiku a možnosti ovládání, které dosud nabízely jen podstatně dražší modely. Dlouhou dobu byl totiž segment čistě spotřebních a těch profesionálnějších kamer oddělen obrovskou cenovou propastí, kterou bylo nesnadné překonat. A to především kvůli tomu, že se spotřební kamery čím dál více měnily v automatické přístroje, které sice mají poměrně široké možnosti nastavení přes dotykový (!) displej, přesto jsou pro tvůrčí natáčení prakticky nepoužitelné. Firma Panasonic toto správně vycítila, když před rokem uvedla model AG-HMC41E, který byl stupněm mezi vyšší třídou představovanou 151E a jednoduchými "spotřebkami".

Je to již několik let, co jsem přemýšlel o tom, co dalšího nás čeká po HD. Ještě vyšší rozlišení? Záznam a vysílání bez komprese? Nebo nějaký jiný fígl, který výrobci na nás kameramany připraví, abychom zase utratili nějakou tu korunu? Již tenkrát mne napadlo 3D, ale netušil jsem, že není tak daleko doba, kdy budu mít na stole lehkou, přenosnou 3D kameru s jednoduchým ovládáním.

Souboj věčných rivalů Sony a Panasonicu pokračuje. Lze za cenu kolem 200.000 korun prodávat profesionální kameru s lepšími parametry, než mají kamery XDCAM EX? Pokud ano, bylo by to asi pro Sony nepříjemné. Není ale zlato všechno, co se třpytí a není všechno pravda, co píší reklamní textaři. Přesto je kamera Panasonic AG-HPX371 o něco lepší, než jsem čekal.

Má to dva názvy a může to sloužit jako jedno zařízení dohromady, nebo lze jeden z přístrojů použít zvlášť. Co je to? No přece další "očko" (AG-HCK10), které lze použít společně s rekordérem (AG-HMR 10) k záznamu AVCHD videa, nebo lze využít samostatný rekordér s SDI-HD vstupem a výstupem. Zkrátka a dobře, na rozdíl od nedávno popisovaného přístroje Sony HXR-MC1P není kamerová jednotka spojena s rekordérem kabelem napevno, ale kabel je odnímatelný. Potřebuje-li někdo jen rekordér, nemusí si kamerovou jednotku kupovat.

Funkce natáčení HD videa se už pomalu stává standardem u všech nových fotoaparátů od kompaktů až po zrcadlovky. Zpočátku jen marketingový tah na zvýšení prodeje přináší první výsledky - na Canon EOS 5D Mark II se už točí klipy, reklamy i nízkorozpočtové celovečerní filmy a renomovaní výrobci filmového příslušenství vyrábějí kompendia, boční ostření a další doplňky, které fotoaparát přetvářejí ve filmovou digitální kameru. Nepravé zrcadlovky systému Micro 4/3 jsou sice o třídu níž než zmíněný Canon, ale video točí poměrně kvalitní. Uvidíme, zda se dají použít k seriózní práci.

Po Nikonu D90 a Canonu EOS 5D Mark II tu máme další zrcadlovku, která umí natáčet video v HD rozlišení. Nikon nedopadl právě nejlépe, o něco kvalitnější video měl Canon, ale žádná revoluce se zatím nekonala, ačkoliv weby výrobců slibovaly opak. I Panasonic DMC-GH1 je dle slov výrobce revoluční, ale bohužel přes řadu kladů má i své nedostatky.

V zářijovém čísle časopisu PiXEL jsme podrobně rozebírali vlajkový model spotřebních videokamer společnosti Panasonic - HDC-TM300EPK. Sice byl propagován jako výrobek pro náročné amatéry, bohužel byl určen spíše k natáčení dovolené než k nějaké tvůrčí práci. Tehdy jsme žehrali nad vakuem, které se rozprostírá mezi nejvyššími modely spotřebních videokamer a prvními profesionálními. Naštěstí se na konci srpna objevila kamera Panasonic AG-HMC41, která by měla tuto propast vyplnit.