Proč se v dnešní době digitálních videokamer, které často oplývají optickou stabilizací obrazu, vůbec zabývat dalším řešením v podobě externího stabilizátoru? Kdo se někdy s kamerou pokusil rychle utíkat, musel natáčet při chůzi pozadu či sestupoval nebo vystupoval po schodech, již tuší odpověď. Kinematografie k plynulému obrazu dospívala postupně, dlouhou dobu se pohyb kamery musel spokojit s jízdou po kolejnicích a pokud se kameraman rozhodl natáčet "z ruky", tak se prakticky nemohl vyhnout byť jen mírnému roztřesení. To ještě hovoříme o klasických kamerách na filmový materiál, které však v roce 1975 osvobodil od vozíků kameraman Garrett Brown, jenž vytvořil přístroj, s jehož pomocí se kamera takřka upnula na tělo operátora a s pomocí gyroskopů se plynule ukotvila.
První "Steadicam" byl na světě! Všichni režiséři mohli rázem využít služeb odpoutané kamery, která těsně nad zemí pluje prostorem (legendární scény z Osvícení, 1980), snímá zápasy v ringu (Rocky, 1976) či rychlý průlet lesem na cizí planetě (Návrat Jediho, 1983)...
