Skutečnost, že například hlasatelé počasí mají kolem sebe virtuální pozadí generované počítačem, považujeme dnes za naprosto samozřejmou. TV systémy, které umožňují počítačově generované virtuální prostředí pro herce a hlasatele, se souhrnně označují jako virtuální studio (VS). V tuzemském prostředí se s ním můžete setkat například v České televizi v pořadech Objektiv, Toulavá kamera apod. Přestože se virtuální studia používají již od devadesátých let, jejich výskyt byl kvůli vysoké pořizovací ceně poměrně zřídkavý. Hlavní motivací jejich použití je nejen atraktivně vypadající grafika, která umožňuje jinak těžko dostupné efekty, ale i relativně snadná "výměna" virtuálních "kulis" studia, díky které lze v jednom jediném studiovém prostředí vysílat velké množství různých pořadů. Pro provoz takového studia tedy stačí dobře nasvícené klíčovací pozadí, příslušná technologie, šikovní návrháři 3D scén, schopní operátoři studia a samo sebou i osvícený produkční tým.
Pokud vše klapne, pak lze díky real-time odezvě virtuálního studia produkovat až desítky pořadů či nejrůznějších show. Iniciální investice lze tedy velmi rychle získat zpět.
Problémů virtuálních studií minulé generace bylo hned několik. Například studia vypadala stále hodně "počítačově" a divák jasně rozpoznal, že se nejedná o skutečný "nábytek". Obsluha byla často vystavena poměrně neintuitivnímu komplikovanému řetězci technologií a byla vyžadována i v prostředí TV nadstandardní kvalifikace tvůrců...
